Tomáš Hron: "Chci se dostat do finále K-1". Rozhovor s českou nadějí, která možná dobude Japonsko

Ahoj Tome. Nejdříve bych se tě chtěl zeptat, jak se v současné době cítíš po fyzické i psychické stránce?

Psychicky jsem na tom výborně. Fyzicky to bylo trošku horší, protože jsem měl nějaké problémy se zádama. Měl jsem i zraněnej loket, ve kterém jsem měl vodu, takže jsem byl tímto zraněním trošku omezenej, asi tři nebo čtyři týdny jsem nemohl trénovat na sto procent. Teď už se to hodilo zase do normálu a problémy mi odezněly, takže si myslím, že ten trénink je zase tam, kde by měl být.

Po posledním zápase z Its showtime z února jsi měl i poraněnou holeň, pokud se nepletu?

Ta holeň byla trošku rozseklá, ale to nebylo nic vážnýho, jen prasklá kůže. Sice se to občas trošku vracelo, ale myslím si, že teď už je to zahojený.

Určitě tě už nebaví do nekonečna omýlat, jak jsi s muay thai začínal a konkrétně na tvoje váhové výkyvy. Já bych se tě zeptal, jak tě kluci přijali, když jsi sem poprvé přišel v 16 ti letech a s pěknou nadváhou?

Právě že mě vzali úplně normálně. Tehdy jsem měl nějakých 105 kilo a vzali mě úplně v pohodě. Ti kluci, co tu tehdy trénovali, Petr Heneš, Petr Horák, Martin Karaivanov, ti všichni byli úplně v pohodě a trenér to se mnou přežil (usmívá se), nevyhodil mě a neposlal mě pryč.

To musí mít člověk pevnou vůli, když přijde mezi tyhle kluky s tvým tehdejším fyzickým potenciálem…

Já jsem byl totiž vždycky odhodlanej, že tady zůstanu a že si zkusím jeden zápas. S tím jsem do toho šel, že si ten jeden zápas zkusím. Musím uznat, že mě od toho ostatní odrazovali. Všichni co mě znali (usmívá se). Tehdy jsem nic nedělal, toulal jsem se po ulicích a jen tak se poflakoval. Chtěl jsem si ale dokázat, že to zvládnu a že tím zápasem třeba něco změním. To jsem si ale nechával pro sebe a kvůli tomu jsem to všechno vydržel. Pak přišel nakonec i ten zápas.

Ten zápas jsi tehdy prohrál. V jaké to bylo váhové kategorii?

Tuším že to bylo ve váhovce 82,1 kilo.

Pak už to ale přišlo. Do zápasů jsi se začínal dostávat a přišly i první úspěchy.

Víš co, ty první zápasy se člověk teprve rozkoukává a teprve zjišťuje, co to je zápasit v ringu. Zjišťuje i to, jak má trénovat a nějakým způsobem se vyvíjí v té C kategorii. Pak přišel i nějaký zápas v kategorii B a mistrovství světa v Thajsku, což byla super zkušenost. I když jsem tam nevyhrál, člověk dostal úplně jinej pohled na ten sport a získal i cenné zkušenosti, takže to pro mě bylo určitě hodně dobrý. Zlomovej okamžik byl v roce 2001, kdy jsem dostal nabídku na titulový zápas o mistra světa WKN. Tehdy jsem se začal tréninku věnovat dvoufázově a začalo to pro mě všechno mít pevný režim a řád.

Nepodepsalo se na tobě v průběhu času shazování váhy a následné přibírání?

Nějak negativně se to na mě neprojevilo. Já jsem tehdy neměl žádnou svalovinu, byl jsem tlustej, takže když člověk shodí kolem 40 kilo tělesnýho tuku, tak se to vždycky musí projevit pozitivně. Hlavně co se týče zdraví. Z té nuly, kterou jsem tehdy byl, jsem se začal někam vypracovávat. Jasný, první bylo hubnutí, ale potřeboval jsem i nějakou fyzičku a sílu. Samozřejmě jsem u toho dělal spousty chyb, protože jsem ještě neměl ujasněný co a jak. Taky mi dělalo problém, si tu váhu pak udržet. Jak jsem začal cvičit, váha šla nahoru, takže vývoj do supertíhy byl přirozenej.  Mám nějakých 193 centimetrů, takže si myslím, že váha kolem té stovky je akorát.

Málokdo ví, že jsi i studentem fakulty sportovních studií. Jak ti jde skloubit vrcholový sport a studium?

Díky tomu, že jsem dálkař, tak je to v pohodě. Není to žádnej problém, protože komunikace s učiteli je výborná a většinou člověku vyjdou vstříc. Musí ale vidět zájem a musí vidět, že to člověk nijak nefláká. Když vidí, že to nemáš na háku, můžou se různý věci třeba posunout na jiný termín nebo nahradit. Je to všechno o komunikaci s učiteli a za celou dobu studia mi to nedělalo problém. Třeba když jsem byl na soustředění v Holandsku, ve čtvrtek večer skončil trénink a ráno jsem byl v Brně v lavici. Neříkám, že to bylo pokaždé, ale během studia jsem to několkrát udělal.

Plánuješ i doktorantské studium?

Zrovna o tom teď přemýšlím a jsem trochu na vážkách, jestli si tu přihlášku dám nebo ne. Uvidíme, mám na to asi 14 dní abych se rozhodl.

Určitě studuješ za nějakým účelem. Je to sice daleko, ale chtěl bys v budoucnu třeba i trénovat?

Určitě bych chtěl jednou mít vlastní klub a věnovat se trénování nováčků i zápasníků. Hodně mě v poslední době zajímá kondiční trénink, takže tímto směrem bych se chtěl někdy ubírat. Není to ale nic stoprocentního, protože člověk nikdy neví, co se může stát a co ho čeká. Je to o možnostech a příležitostech, který budou. Tohle je ale věc, která mě baví a proto jsem si vybral studium na téhle fakultě. V budoucnu bych to chtěl nějak zužitkovat a předat zkušenosti dalším.

Poslední otázka týkající se školy. V listopadu loňského roku jsi na slavnostním otevření kampusu fakulty sportovních studií dostal cenu děkana za reprezentaci školy. Mnohé to možná překvapilo, protože přece jen muay thai není až tak v povědomí lidí, jako třeba fotbal nebo hokej. Měl jsi z tohoto ocenění radost?

Z tohoto ocenění jsem měl velikou radost. Možná i větší než z vyhraného zápasu, protože když jsem nastupoval na tuto fakultu, spousta lidí mi říkala, že tyto bojové sporty jsou braný jako hodně agresivní a že si je budu těžce prosazovat. Postupem času ale vyučující zjistili, že to je normální sport jako každém jinej a to, co se tam děje, je dané charakterem toho sportu a že ti lidi nemusejí být žádní agresoři. Takže tu „agresivní“ nálepku tohoto sportu se mi myslím podařilo nějakým způsobem sundat a dal jsem tomu víc lidskou tvář, která tam bezpochyby je (usmívá se).

Máš více tréninkových příprav. Máš Karla Kaisera tady v muay thai Brno, máš v Holandsku Ivana Hyppolita (trenér Remyho Bonjaskyho a dalších, pozn. red.), na fakultě máš Honzu Cacka na kondičku, přičemž každý trenér preferuje něco jiného. Pomáhá ti mít takto pestrý trénink?

Původně jsem trénoval jenom s Karlem Kaiserem. S ním jsem trénoval muay thai i kondici, ale člověk se dostane do nějaké fáze, kdy zjistí, že potřebuje postoupit dál a že už neroste takovým způsobem, jak ým by chtěl. Na základě toho, a i díky zkušenostem, které jsem chtěl získat, jsem se vydal do Holandska, kde mi Milko Deucman (manažer, pozn. red.) domluvil ve VOS Gymu trénink. Poprvé jsem tam byl asi 4 roky nazpět. Bylo to hodně náročný, ale dost mě to zaujalo a zjistil jsem, že to je přesně to, co potřebuju pro svůj další růst. Tím pádem začla spolupráce s VOS Gymem a Ivanem Hyppolitem. Měl jsem s paringy s lidma jako Gilbert Yvel, nebo Remy Bonjasky a jsou opravdu super. Na základě toho jsem se dostal k Mirku Filipovičovi, se kterým taky jednou za čas spáruju. Jsou to zkušenosti, který jsou opravdu neocenitelný a v našich podmínkách je člověk těžko získá.

S Honzou Cackem ta spolupráce začala tak, že já jsem ho znal ze školy a zrovna jsem hledal dalšího kondičního trenéra. Už jsem měl něco dojednaného s jiným trenérem, ale ta spolupráce nakonec nevyšla. Tak mi jeden spolužák řekl, ať se zkusím zeptat Honzy, že je mladej, zkušenej a má obrovském přehled. Na základě tady toho popudu jsem se s ním domluvil a spolupráce už trvá přes rok a půl. Doteď si myslím, že to byl jeden z nejlepších kroků, které jsem za poslední dobu udělal. Po všech stránkách jsem šel strašně nahoru a v tomhle směru se cítím opravdu hodně dobře. Mám větší sílu, dynamiku, rychlost a tak dále.

Na základě toho, že lítáš často do Holandska a znáš tamní přístup k muay thai, mohl by jsi porovnat holandskou a českou muay thai školu?

Česká škola byla hodně zaměřená na Thajsko, protože lidi jako Petr Macháček (trenér Hanuman Gymu Praha, pozn. red.) přivezli muay thai z Thajska. Na základě toho bylo u nás muay thai vedeno právě tímto stylem, takže dlouhý tréninky, klidně 2 nebo 3 hodiny. Oproti tomu holandská škola je o tom, že je hodně jednoduchá a hodně tvrdá a celkově je trénink hodně krátkej. Obvykle trvá kolem jedné hodiny. Je tam mnohem větší dynamika toho tréninku, má to celkově větší spád a člověku se nemůže stát, že by se nudil, nebo ho to nebavilo. Tam na to není vůbec čas o tom přemýšlet.

Oni neznají během tréninku strečink nebo zahřátí že?

Ne. Tam začne trénink třeba v šest hodin. Člověk přijde o půl šesté, rozhýbe se, zahřeje se nebo zastínuje, ale všechno sám. V šest je nachystanej v chráničích i rukavicích a začíná trénink a v sedm končí. A začíná se skutečně docela z ostra, takže je dobrý být rozhýbanej a zahřátém. Hodně lidí na to kašle, ale je to individuální záležitost. Lidi jsou tam zkušený a vědí, do čeho jdou. Samozřejmě se pracuje jinak s nováčkama a pracuje se jinak s pokročilýma. U nováčků ta rozcvička nějaká je. Samozřejmě trenéři tam mají zkušenosti a poznají, co zápasníci potřebují. Kolikrát se na tréninku ale začíná i sparingem, na což je dobrý být rozehřátém (směje se).

Už jsi nakousl, že jezdíš i do Chorvatska za Mirkem Filipovičem. On se ale v současné době zaměřuje spíše na MMA zápasy. Je to poznat na způsobu, jakým spáruje? Nedělá ti to problém?

První rozdíl je v tom, že veškeré sparingy nebo kombinace probíhají v kleci u něj doma. Taky je hodně znát to, že jde hodně na tělo a jakoby se snaží jít se mnou na zem. Samozřejmě se mnou nejde, protože máme trénink zaměřený na muay thai, na boxerské techniky a kopy. Je ale poznat, že to v sobě má a ta tendence se mnou fláknout je cítit, ale samozřejmě se mnou neflákne, protože kdyby se mnou na zem fláknul, taky bych se mu už nemusel zvednout (směje se). Je to ale hodně poznat, dost tlačí na tělo a tu dynamiku v sobě pořád má obrovskou. Je strašně silnej a lowkick od něj je opravdu nepříjemnej. Je to fakt silnej člověk, ale i jako chlap je výbornej, žádná namistrovaná celebrita.

Dobře, že jsi zmínil lowkick. Chtěl jsem se tě zeptat na tvůj nejtěžší zápas a osobně bych si tipnul ten s Danielem Ghitou v Amsterdamu, ve kterém ti rozkopal zadní stehno…

S Ghitou to bylo hodně těžký, ale neřekl bych, že nejtěžší. Rozhodně to pro mě ale byla nová zkušenost, protože boxovat v Amsterdamu byl vždycky můj velký sen a v současnosti je to asi největší akce tohoto druhu na světě. Ani na finále K-1 nepřijde tolik lidí, jako do Amsterdam Areny. Když jsem tam zápasil, bylo tam asi dvacet tisíc lidí a možná hrála roli i nervozita, protože já jsem byl připravenej skutečně výborně ale nepovedlo se to a Daniel byl v tom zápase lepší. Rozkopal mi nohu a já si to nepohlídal.

Nestává se moc často, aby ti soupeř takticky rozkopával zadní nohu že?

Mě se to ještě nikdy nestalo. Mám kolem sedmdesáti zápasů a za celou dobu mi nikdo na zadní nohu neútočil. Jak jsem ale zjistil, stát se to může a člověk si to musí hlídat (usmívá se). Šel na to strategicky dobře a když jsme se potom bavili s jeho trenérem, tak taky říkal, že to byla taktika. Věděli, že si tu zadní nohu nehlídám a i díky mým zápasům, které měli nastudovaný, se rozhodli pro tuhle taktiku, která se jim povedla.

Příště už nevyhraje. Jakého vítězství si nejvíce ceníš? Co třeba tvůj zápas s Balrakem loni v Brně, kdy jsi po dlouhé době zápasil před domácím publikem?

Určitě, Brno a zápas proti Balrakovi bylo supr a zážitek to byl skutečně výbornej. Ale vítězství, kterého si nejvíce cením, bylo na pyramidě minulý rok v Amsterdamu, kde jsem porazil domácí borce a pro mě to byl taky hodně velkej zážitek.

A měl jsi někdy nějaký zápas, u kterého jsi byl sám překvapený, že jsi vyhrál?

Na začátku mojí kariéry jsem měl zápas s Radkem Pastýrem o titul mistra republiky. To byl pro mě asi nejtěžší zápas, jaký jsem v kariéře měl a měl jsem z něj snad i největší radost, že jsem tehdy vyhrál.

Když bychom se vrátili k tomu Brnu. Co jsi říkal na tu atmosféru? Osobně jsem zažil už dost turnajů, ale tehdy to byl skutečně zážitek sedět i v hledišti.

Určitě motivace byla obrovská. Jednak proti mně stál kvalitní soupeř, kterého jsem chtěl porazit, protože jsem na to snad tři měsíce opravdu dřel. Pak ty lidi, to bylo skutečně něco úžasnýho. Opravdu mi běhal mráz po zádech, když jsem slyšel, jak skandují moje jméno.

V Brně se bude konat i další akce Time of Gladiators, jejíž termín se přesunul. Neznáš už soupeře?

Zatím vůbec netuším.

Nedávno jsi podepsal i smlouvu s K-1 na pět let. Myslíš si, že se díky tomu můžeš dostat do finále K-1?

Pevně doufám, že se mi to povede. Teď jen čekám, na jakou kvalifikaci mě pošlou. Musím předvést dobré výkony. Mám před sebou zápas v Amsterdamu s Rustemi Kreshnikem.

Řadíš se mezi jména jako Pavel Hakim Majer nebo Petr Ondráček. Oba byli už na dobré cestě dostat se hodně daleko v K-1, ale bohužel to nevyšlo. Proč si myslíš, že se to stalo?

Můj názor je ten, že všechno musí mít nějakej postupném růst a postupnou tendenci a ne obrovské skoky. Co se týče Hakima, ten měl obrovský předpoklady proto, aby to do finále dotáhnul. Jsem přesvědčeném, že ten kluk na to měl, ale podle mě byly některé kroky v jeho kariéře hodně uspěchaný. Vlastně ho dali někam, kam v té době ještě nepatřil.

Určitě by ses tomu chtěl vyvarovat. Kdo předává zkušenosti a rady tobě?

Určitě Ivan Hyppolite, Remy Bonjasky a Karel Kaiser. Jsou to pro mě obrovské osobnosti a když se na něco zeptám, nemají problém to se mnou probrat.

Nepřemýšlel jsi i o tréninku v Thajsku?

Do Thajska bych jel jedině na dovolenou (směje se). Trénink je pro mě tady nebo v Holandsku více než dostačující a když se podíváš na finále těžké váhy K-1, je to skoro samej holanďan.

Jaký je tvůj největší cíl?

Určitě finále K-1. Dělat dobrý zápasy a zůstat zdravej.

Máš nějaký vzkaz fanouškům?

Chci říct, že jim děkuju za podporu a za to, že chodí na zápasy a že mi fandí. Budu se snažit dál dělat dobrý zápasy, aby se lidi bavili, protože to je podle mě nejdůležitější.

Profil Tomáše Hrona najdete zde

Autor: Jiří Polzer