Honza Muller: „S thaiboxem jsem začal v pětadvaceti”. Rozsáhlý rozhovor s brněnským kolosem.

Začínal jsi s basketbalem a až teprve potom ses dal na thaibox. Jaké byly začátky? Přece jenom jsou to dva naprosto odlišné sporty.

„Basketbal jsem hrál asi 10 let. Hrával jsem ligu a byl i v reprezentaci, ale strašně se mi tímhle sportem ničila kolena. Hlavně při podkošových soubojích a doskocích dostávaly nohy zabrat, každé koleno jsem měl několikrát vykloubené. Dneska díky tomu ani neudělám pořádně dřep, tak si ze mě kluci na tréninku kvůli tomu dělají srandu (směje se). Díky thaiboxu a vůbec posilování se mi ale kolena zpevnila, třeba lowkicky mi skoro vůbec nevadí, ale ohebnost je u kolen přece jen menší. Jinak thaibox je samozřejmě úplně jiný sport, než je basket, kde pokud nemůžeš, se nějak schováš za ostatní nebo vystřídáš - v thaiboxu když nemůžeš, tak tě soupeř knockoutuje. Takže výrazně větší adrenalin. Já jsem s muay thai začal až v pětadvaceti, zpočátku rekreačně, ale chytlo mě to a asi po roce tréninku jsem už zápasil.”

Máš dva metry, vážíš okolo 115 kilogramů a přitom vůbec nejíš maso. Není problém takovou postavu uživit?

„Vůbec není. Dokonce jsem už pár měsíců vegan, což znamená, že nejím ani sýry, jogurty a mléčné výrobky a je to super, pár kilo jsem zhubnul a relativně se vysekal, což mi udělalo dost radost. Maso nejím už skoro dvacet let vyloženě z etických důvodů. Když mi bylo čtrnáct, rozhodl jsem se, že se odmítám podílet na zabíjení zvířat a na jejich týrání, které se děje ve velkochovech a na jatkách. Tehdy jsem býval hubená tyčka a všichni říkali, že bez masa nikdy nemůžu nabrat svaly a podívej se na mě dneska. V současné době se pohybuju kolem 115 kilo a můžu říct, že i to veganství mi velmi prospělo. Dřív jsem chodil běhat třeba 7 kilometrů a měl jsem toho dost. Dneska uběhnu bez problému 15 kilometrů, v posilovně zvedám větší váhy a hlavně jsem se konečně zbavil většiny tuku. Cítím se prostě o dost líp.”

Taky si osobně myslím, že spousta sportovců dost podceňuje stravovaní a přitom je možná důležitější, než samotný trénink.

„Určitě. Já osobně se cítím skrz veganství skvěle i po psychické stránce, člověk je díky tomu takový vnímavější a zároveň třeba při tréninku i agresivnější.”

Dočetl jsem se o tobě, že jsi i ekolog. Znamená to, že třeba vůbec nejezdíš autem?

„Snažím se ho využívat co nejméně. Můj vztah k ekologii a přírodě je hodně v hlubinné a až intimní rovině, kdybych měl dát příklad, co pro mě hlubinná ekologie znamená, tak spousta lidí viděla určitě film Avatar. Je to sice sci-fi, ale to spojení s přírodou, které je tam popsané, je mi hodně blízké - prostě mám v sobě to, že jsme součástí nějakého celku, ať už se nazývá Eiwa jak v Avatarovi, nebo Gaia. Podle tohoto respektu k přírodě a její krásám se snažím žít tak, abych svoje prostředí co nejméně zatěžoval. Autem sice občas jezdím, ale když už není zbytí, třeba a aparátem na koncerty. Snažím se využívat MHD a v létě hodně kolo. Přijde mi to jako zbytečná lidská rozmlsanost všude jezdit autem - díky tomu to pak ve městech vypadá tak, jak to vypadá a všude je samá zácpa, kolony, smrad.”

Máš spoustu titulů. Jmenovitě třeba Muay Thai Champion WKA, mezinárodní šampión Německa, King's cup Champion of Bangkok, evropský S1 titul, český titul.... Který z nich je pro tebe nejcennější?

„Asi královský pohár v Bangkoku. Sice z toho vnějšího hlediska by se mohlo zdát, že titul světového šampióna je hodnotnější, ale větší význam pro mě osobně má královský pohár. Zaprvé jsem se tam strašně těšil, protože pro thaiboxera je úžasný pocit, když může zápasit v Thajsku, kde se tenhle sport zrodil. A za druhé je královský pohár pro Thajce hodně respektovaný, protože pro ně je to úcta ke králi. Proto jsem tam chtěl strašně moc vyhrát a byl jsem možná i trochu přemotivovanej, takže třeba v prvním zápase s takovým vypaseným Korejcem jsem kopal jeden low-kick za druhým, bez ohledu na to, že kolem běhal rozhodčí, který jich taky pár chytil a druhý den mi v hotelu vyčítavě ukazoval ukrutný modřiny (směje se).”

V Bangkoku jsi ale nebyl pouze jednou, že?

„Královský pohár byla moje první návštěva, kdy jsem tam strávil asi deset dní. Pak jsem měl v Thajsku dokonce svatbu (s Češkou :-) ) a před rokem jsme tam byli asi na 14 dní. Je to nejlepší dovolená, jakou si člověk dovede představit.”

Aby toho nebylo málo, ještě hraješ na kytaru v úspěšné metalové skupině Tisíc let od ráje (TLOR). Jak ses dokázal věnovat na jednu stranu vrcholovému sportu, a na stranu druhou časově náročnému koníčku?

„Abych řekl pravdu, bylo to docela psycho (směje se). V období nejintenzivnějšího tréninku to pro mě znamenalo vstávat v šest hodin ráno na první trénink, z něj rychle do práce řešit různé marketingové strategie, z práce na druhý trénink a nakonec večer na zkoušku nebo do nahrávacího studia. Na druhou stranu je super, že se ty věci doplňují. Na tréninku si člověk totálně vyčistí hlavu, protože když myslíš na něco jiného, tak ti ji někdo urazí (směje se). Zatím co při nahrávání nebo na zkoušce se musíš soustředit úplně jinak. Hudba mě strašně baví a hodně mě naplňuje. Člověk se může vyjádřit jak po stránce textů, tak i po stránce emocí.”

Ty jsi kapelu TLOR i založil?

„Ano, před nějakými patnácti lety a pořád mě to strašně baví.”

Koncem loňského roku ses stal otcem malého thaiboxera. Předáš mu své zkušenosti? Pokud bude po tobě, asi není co řešit…

„Ano, je to pro mě skutečně zážitek. Malej thaiboxer se v něm opravdu nezapře (usmívá se). Je mu nějakých šest týdnů a on už dává lepší direkty než já a všechno míří na bradu (směje se). Mimoto hrozně kope a být s ním v posteli je fakt o hubu. Určitě ho chci maximálně vést ke sportu. Jestli to pak bude thaibox nebo jiný sport, to už není tak důležité. Jen bych chtěl, aby byl všestranej, protože podle mě je to strašně důležité a učí to člověka být aktivní, rozvíjet jeho potenciál, kreativitu, schopnosti. Rozhodně nechci, aby jen trávil pasivně dny u televize nebo u počítače.”

Svůj poslední zápas budeš mít na akci „Time Of Gladiators”. Je to především kvůli tomu, že budeš boxovat před domácím publikem?

„Stoprocentně. Zápasit tady je pro mě vždycky úžasný. Je tu nesrovnatelná atmosféra a mám tu i hodně známých, kteří mi fandí.”

Z osobní zkušenosti musím přiznat, že atmosféra je tady skvělá.

„Určitě a proto chci zápasit tady. Předchozí akce „Kings of the Ring” se mi strašně líbila a tak jsme se s Milkem (promotér, pozn.red.) domluvili, že poslední zápas budu mít na této akci.”

Pro svůj odchod ses rozhodl pro zápas ve full muay thai pravidlech. Proč zrovna full muay thai?

„Když to řeknu obecně, je to vlastně to nejdrsnější, kam se v tomhle sportu dá dojít. Konkrétně s loktama se nikomu moc nechce zápasit, protože jsou z toho často tržná zranění v obličeji. Já už mám taky párkrát zašitej ksicht (směje se). Osobně si myslím, že to bude pro diváky hodně atraktivní a proto mě to hodně láká.”

Soupeře už znáš?

„Zatím ne, ale vím, že se shání. Pravděpodobně bude ze zahraničí.”

Nebojíš se zranění?

„Vůbec. Šití už jsem zažil tolikrát, že už to ani nepočítám.”

Takže v současné době trénuješ na 100%?

„V současné době ano. Plně trénuju a chodím běhat, což nikdy nebyla moje silná stránka, ale jak jsem říkal, díky veganství se mi běhá líp, než kdykoliv předtím. Prostě makám co to jde (usmívá se).”

Zanedlouho ti skončí závodní kariéra, co potom? Budeš i nadále trénovat?

„Samozřejmě. Člověk si vyprázdní hlavu, tělo je na to zvyklé a v tomto směru si dveře zavřít rozhodně nechci. Neříkám, že si i nestřihnu nějakej zápas třeba v boxu, ale abych se mohl thaiboxu věnovat naplno, musel bych mu obětovat víc času. A to při mé současné situaci nejde. Mám náročnou práci, kapelu, rodinu a nejde dělat všechno na sto procent. Bude mi 34 let a na zdraví se to taky trošku projevuje.”

Peter Aerts má 39 let a zápasí…

„To sice ano, ale on nechodí do práce a nejezdí po koncertech (usmívá se).”

Protože jsi v plném tréninkovém nasazení, jak vypadá tvůj obvyklý den?

„Ráno vstanu docela brzo a zamířím do práce, kde strávím den u počítače nebo na jednáních a pak frčím na trénink. Střídám thaibox, posilovnu a běhání. Hodně spárujeme s Tomášem (Tomášem Hronem, pozn.red.), protože on je mi váhově a výškově dost blízko a ty sparingy jsou pěkný masakr, což je pro nás oba super. Snažím se teď hodně pracovat na fyzičce, protože přece jen zápas na pět kol je docela zápřah a já nechci, abych pak fyzicky nestačil.”

Měl jsi během své kariéry dost zápasů. Zažil jsi nějaký, který byl fakt hodně tvrdý?

„Zažil a zvláštní je, že to nebyl ani zápas o titul. Bylo to v Rakousku ve Vídni proti tureckému soupeři. Nevím proč, ale z nějakého záhadného důvodu jsme do toho oba úplně bezmyšlenkovitě vlítli hlava nehlava, dodnes nevím, co nás to popadlo (usmívá se). Zazněl gong, oběma se nám zatmělo před očima a doslova jsme se řezali pět kol. Oba jsme byli během zápasu několikrát počítaní a můžu říct, že jsem nikdy ze zápasu nebyl tak šíleně rozbitej.”

A vyhrál jsi?

„Vyhrál jsem na body, ale nemohl jsem ani stát na nohách. Když jsem přijel nad ránem domů, při pohledu na mě přítelkyně asi hodinu brečela a já jsem si poprvé v životě musel vzít v práci neschopenku (směje se). Vypadal jsem jako jeden velkej chodící modrák.”

Děkuji za rozhovor Honzo. Vzkázal bys něco fanouškům?

„Rád bych je hlavně pozval do brněnského Bobycentra na 17.4. na TIME OF GLADIATORS, protože si myslím, že akce bude určitě povedená. Já budu jedině rád, když bude dobrá kulisa a vynasnažím se ze sebe dostat maximum. Profesionální zápas v této váhové kategorii s loktama tady v Brně snad ani nikdy ještě nebyl a já doufám, že to pro diváky bude zážitek.”

 

Profil Jana Müllera najdete na www.knockoutmagazine.cz/janmuller